Reklamní sdělení
E-shop snadno & rychlehttps://www.websnadno.czSystém WebSnadno nabízí moderní e-shop s podporou on-line plateb.
Měj své vlastní webové stránky!https://www.websnadno.czMít své vlastní webové stránky nebylo nikdy jednodušší. S WebSnadno je můžete mít i Vy.
Tvorba webových stránekhttps://blog.pageride.comPoznejte výhody balíčku služeb Premium! Aktivujte si jej na 30 dnů ZDARMA.

V roce 1992, když jsem si chvíli myslel, že bych mohl být, mimo jiné, i spisovatelem, tak jsem si sehnal (za čokoládu) vyřazený, ale stále funkční psací stroj a začal tvořit svoji literární prvotinu...
Nejdříve jsem si vymyslel pseudonym, k čemuž jsem po skutečně dlouhém přemýšlení nakonec použil svoje vlastní jméno, které jsem si jen "přeložil" do angličtiny... :) V nějaké chytré knížce jsem zjistil, že ekvivalent jména Milan je Sedric a protože moje příjmení je Obšel, což je vlastně Obšil s chybou, která prý vznikla tak, že farář, který zapisoval při narození jméno jednoho z mých předků (asi praděda) byl Hanák jak poleno a tak tam napsal místo "i" jednoduše po hanácke "e"... :) Podle stejného schematu jsem pak zaměnil písmeno "a" ve slově Sewaround za "e" a vymyslel si tak vlastní zkomoleninu: Seweround...

Pseudonym "Sedric Seweround" byl tedy na světě a jelikož jsem se v té době dost zajímal o křesťanskou knihu knih, vybral jsem si jeden z jejích žalmů a pokusil se k němu namontovat nějaký příběh... Děj jsem situoval do tehdy současné Ameriky, kde jsem sice nikdy nebyl a všechna jména i ostatní reálie jsou pak dílem čiré fantazie. Ale po přečtení zjistíte, že je úplně fuk kdy, kde a o kom to je, protože stejně tak by se to mohlo stát i dnes i tady i Vám...

Březen 1992

"Sedric Seweround"

JOHN TAYLOR A TI DRUZÍ...

Smiluj se nad námi, Hospodine, Smiluj se nad námi! Dosyta jsme zakusili pohrdání.
Naše duše už dosyta zakusila p
osměchu sebejistých a pohrdání pyšných.
                                                                                                              Žalm 123, 3.4

 1.
Obzor byl zbrocen krví umírajícího slunce…
John Taylor seděl na svém oblíbeném kameni daleko za městem a pozoroval klidnou hladinu oceánu, nad níž viselo malé hejno racků, které s roztaženými křídly udržoval ve vzduchu svěží vítr vanoucí od jihozápadu. Poslouchal to jejich věčné dohadování mísící se s jemným šploucháním vln, splývajících v utěšené harmonii sem a tam po písčité pláži, na které se jakoby provinile povalovala pouze odhozená plechovka od coca-coly…

Tyto chvíle míval John rád ze všech nejvíc. Byl sám a mohl tak, nikým nerušen, přemítat o všem na co mu jindy nezbýval čas…

Taylor je obyčejný muž, který se od ostatních na první pohled ničím neliší. Pracuje jako úředník u jedné bezvýznamné firmy, kde mu za jeho práci platí právě tolik, aby přežil. Nosí seprané džíny a vytahané triko, jako většina mladých z jeho vrstvy. A když mu občas zbude pár centů, koupí si za ně cigarety a zajde na pivo.

Až potud je s Johnem, podle zažitých konvencí, vše v naprostém pořádku. John však v sobě má ještě něco co je obvykle cizím pohledům skryto. Tím něčím není nic jiného, než jeho duše.

Sám si je velice dobře vědom toho, že lidé, které denně vidí a potkává vlastní duši stejně jako on a o to více jej trápí poznané vědomí toho, že velká většina z nich to o sobě vůbec neví, v horším případě nechce vědět a v tom nejhorším si pak svoji duši uvědomují, ale nejsou už s to připustit si, že by ji v sobě mohli mít i ti druzí.

Když pak John někomu v dobrém úmyslu kus své duše odkryje v naději, že se mu dostane stejné odpovědi, sklidí většinou jen výsměch a pohrdání, nebo ve svém protějšku vyvolá soucit, což je asi to nejhorší co ho v ten moment může vůbec potkat…

John ještě stále sedí na svém kameni. Jeho skelný pohled směřuje někam do nekonečna a už dávno nevnímá své okolí, které nyní pokrývá černý samet srpnové noci, na němž jako nepatrná prachová zrnka ulpívají první hvězdy. Dávno už také utichl veselý pokřik racků a moře se přeladilo na svoji ponurou noční píseň ...

Johnovy zpočátku poněkud zmatené myšlenky se nyní začínají pomalu, ale jistě šikovat do řady, na jejímž konci se čím dál tím jasněji rýsuje jeho konečné rozhodnutí…

Ráno se slunce rodí opět v krvi. Dnes je to však krev Johna Taylora, ležícího s prostřeleným spánkem pod velkým kamenem na pláži severně od Seattlu, kde se už bůhví jak dlouho válí pomačkaná plechovka, snad jediný svědek noční tragédie…

2.

Nebylo ještě ani devět, když ambiciózní policejní inspektor v nejlepších letech, pan Kevin J. Robertson už uzavíral vyšetřování Johnova případu. Od 7:45, kdy jim na komisařství zavolala nějaká žena, co se byla ráno projít se svým čtyřnohým miláčkem, že na severní pláži leží nějaká mrtvola, nebylo prakticky co řešit. Veškeré okolnosti hovořily jednoznačně pro sebevraždu, a protože Taylor nezanechal žádný dopis na rozloučenou, jak bývalo u sebevrahů dobrým zvykem, připsal K. J. Robertson do spisů městské policie v Seattlu do kolonky sebevražd ke stovkám podobných jen další strohý zápis, který končil slovy: …vlastní rukou, neznámo proč.

Sotva dokončil zprávu o Taylorově, pro něj nepochopitelné smrti, rozdrnčel se mu na jeho služebním stole telefon. „Robertson, slyším. Píšu si – třicátá první, byt 186, Joan O´Nealová. Rozumím. Hned tam jedu.“ Položil telefon a rozběhl se dolů po schodech ke svému vozu.

Cestou k další sebevraždě, tentokrát mladičké Joan, která se v noci na dnešek otrávila nadměrným požitím barbiturátů ve svém bytě na 31. ulici, přemýšlel inspektor Robertson o tom, proč si vlastně nerozumí se svým šéfem, proč ho žena už nemiluje jako dříve, proč stále více mladých lidí takto dobrovolně odchází ze světa a kam vlastně směřuje jeho vlastní život…? Sám nedokázal pochopit, kde se v něm najednou ty otázky berou. A ony se mu zatím i se zmatenými a alibistickými odpověďmi kupily v mozku jedna na druhou, až měl pocit, že se mu z toho musí každou chvíli rozskočit hlava...
Konečně dorazil na místo. Prorazil si cestu hloučkem čumilů a přitom si bezděky uvědomil, že s přibývajícím počtem sebevražd takřka úměrně klesá počet jejich „obdivovatelů“… Výtah nefungoval, s povzdechem tedy vykročil nahoru po svých.
Po chvíli, lehce zadýchán, došel do pátého patra, kde u dveří s číslem 186 postával jakýsi nesympatický hromotluk v policejní uniformě. „Pane inspektore, seržant Clucke, k vašim službám.“ Zasalutovala znuděně ta obluda. Robertson jen kývnul hlavou a vstoupil první do pootevřených dveří Joanina bytu. Seržant vešel hned za ním. V malé předsíňce bylo vše čisté a uklizené. Nic zde ani v nejmenším nenasvědčovalo tomu, že za některými z těch tří dveří vedoucích dál z této místnůstky by mohla ležet nějaká mrtvola.
„Tudy“, řekl Clucke a otevřel inspektorovi dveře vedoucí do ložnice. Ve velké 
posteli u okna spokojeně odpočívá pěkná mladá dívka upírající na oba muže svůj milý, avšak již pár hodin mrtvý pohled. Robertson došel až k posteli a zatlačil Joan oči. Poprvé v životě mu bylo nějaké mrtvoly líto, i když si ještě stále nedokázal vysvětlit proč. A tak k jeho předešlým otázkám přibyla další... „Kdyby nebyla tak studená, docela rád bych si to s ní rozdal“, prohodil Clucke. Inspektor ho zpražil znechuceným pohledem, se seržantem to však ani nehnulo. Clucke byl odjakživa prase. Z jeho odporného ksichtu sjel Kevinovi pohled na modrý noční stolek hned vedle postele, na němž ležela nějaká obálka, pečlivě zatížená lakem na nehty. Na obálce nebylo ani písmenko, proto ji bez váhání roztrhl. Uvnitř byl lístek a na něm stálo úhledným dívčím písmem toto:

Já před lidmi utíkám,
tam kde vládne klid.
A život si tam promítám,
jaký chtěl bych žít.
V tom životě pak stále hledám
duši spřízněnou,
která by však nebyla
jen duše mé ozvěnou…

S. S.

P.S.: Tady jsem ji nenašla, proto odcházím jinam. Snad tam budu mít větší štěstí. Prosím, přejte mi ho. Přeji ho i já Vám… Joan O´Nealová v.r.


Seržant, který četl Kevinovi přes rameno a nepoznal, že ty verše jsou citát, pronesl:
„A helemese, vona ta chudinka snad škrábala i básničky“, a dodal, snad až příliš ironickým tónem: „Ach, jak dojemné.“ Peter Clucke byl navíc od přírody tupec, proto se nikdy ničím netrápil, a proto také nikdy nepochopí co se tu za těch pár okamžiků vlastně stalo. Když viděl inspektora nepřítomně zírat do stěny, jen nechápavě zakroutil hlavou a odešel si na chodbu zapálit. Tam potom přemýšlel o tom, zda půjde těch zkurvenejch pět pater dolů zase po svejch, nebo jestli nejakej vůl už konečně opravil ten zatracenej vejtah? A taky o tom, kam zajde večer s kumpány zapít to dnešní začínající podělaný vedro…
Tohle všechno však už Kevin J. Robertson nevnímá. S tím kouskem papíru v ruce je mu najednou vše naprosto jasné. Už ví, proč si nerozumí se šéfem, proč jeho rodinný krb vyhasíná, proč stále častěji umírají stovky Johnů Taylorů, proč je mu najednou líto další bezvýznamné smrti v pořadí… Obrací své vlhké oči k Joan a náhle si uvědomuje, že se jí v její mrtvé tváři zračí výraz božské blaženosti, který jí z ní už nikdy nikdo a nic nevymaže.

Už ví, Joan našla co hledala.

3.

Do spisů městské policie v Seattlu přibyla do kolonky sebevražd další dvě jména. Ke jménu Joan O´Nealové napsal nějaký ubožák, který nic nepochopil: …vlastní rukou, pro nešťastnou lásku. A ke jménu inspektora Kevina J. Robertsona napsal tentýž člověk, zřejmě jeho nástupce, již známé a otřepané: …neznámo proč.

Ale Kevin to věděl!

 

Tvorba webových stránek na WebSnadno | Nahlásit obsah